Jan Skácel

 (7. februára 1922 Vnorovy - 7. novembra 1989 Brno)

Bol moravský [básnik, prozaik a autor poézie pre deti. Od roku 1948 pracoval ako kultúrny referent denníku Rovnosť, odkiaľ v roku 1954 prešiel do literárnej redakcie brnenského rozhlasu, kde zostal až do roku 1963, kedy sa stal šéfredaktorom kultúrne revue Host do domu a ROK (Revue otvorené kultúry). V roku 1969 bol Hosť do domu zakázaný a Skácel ako jeho šéfredaktor nesmel publikovať. V tejto dobe publikoval v samizdate a exilovej literatúre. Od roku 1981 smela jeho diela znovu vychádzať, ale iba v brnenskom vydavateľstva Blok. Vyšli jeho zbierky Dávne proso, Nádej s bukovými krídlami, Odlievanie do strateného vosku a Kto pije potme víno. V roku 1989 zomrel na emfyzém a posmrtne vyšla jeho zbierka A znovu láska a kniha kurzívek Trinásty čierny kôň.

Uspávanka

Potom se opřel o žízeň

a prosil

aby nepřestala

A obával se toho mála

Bál se jak dítě

Moc se bál

A kde se vzala tu se vzala

stařenka smrt se přištrachala

s hliněným džbánem

svěží vody

A on se napil

Popel dní

opláchl se rtů

všechnu trýzeň

tím douškem smyl

a nenechal

si vůbec nic

Už ani žízeň 

Druhá báseň na Lunu a člověka

Neboj se

a shrň ten malý smutek s klína

že nejsme děti

A přece, moje něho

pod černým bezem chtěl bych usínat,

až by mne zachytil

jeden den z dětství mého.

Neboj se

a shrň ten malý smutek s klína

že jsme už dávno muž a žena.

Jsme noc i den a naší nocí padá

luna jak růže utržená.

Neboj se, až po tvém boku budu usínat,

pod černým bezem propadat se zpátky,

aby mne zadržel

jeden den dětství mého,

abych se vrátil

a v ruce držel růži,

abys mne potkávala znova zasněného.

Neboj se, jsou takové prosté věci

na lidský rozkaz, gesto z Beethovena,

za kterých vojáci přiloží housle k líci

a z nebe padá růže potrefená.

A z nebe padá čistý, jasný déšť

 na lidská srdce trochu začouzená,

a ty se nermuť,

že už nejsme děti,

že já jsem muž a že ty jsi žena.

Most

Přeletěl pták a křivka letu

utkvěla pevně nad vodou

tak jako most a jako úžas

a smutní lidé po něm jdou

Po mostě který nad bolestí

jak krásné páví oko tkví

na druhou stranu přecházejí

kde smutek smutné netrápí

Čí smutek nebyl spravedlivý

ten po tom mostě málo smí

pod jeho kroky zmlkne píseň

a most se pod ním prolomí

A znovu přelétají ptáci

jak ve snu lidé přes most jdou

který tu zbyl jak zbytek křídla

a modrý úžas nad vodou 

Kdo

Kdo rozdupal a zahodil tu růži

na břehu řeky v které plyne čas

Tam v modrém lese roste zapomněnka

královno úlů pros za nás

Královno dávno vyhynulých úlů

a ticha na ruby a zarubaných cest

po kterých jednou vrátíme se domů

až zapomene zapomněnka kvést 

Rozchod

Jsme sami,

jako by nám někdo ublížil.

Marně po kapsách hledám,

co bych ti mohl dát.

Ale to není bolest

podle mojí chutě

a v hájích při Moravě

jinačí konce bere láska.

Pod lesem pádil listopad

jak jelen bez hlavy.

Tělo měl huňaté

a vyválené v listí.

Padalo,

padalo v lese habrovém,

bez stenu kroužilo

a jelen bez hlavy

pod lesem hnal

na tenkých nohách

tryskem.

Běžel a běžel

v polích uháněl

krev na slabinách

hlavu uťatou.

Celá v bílém 

Vím, že někde čeká,

čeká na každého.

Potom nebudu.

Na někoho čeká pod jabloní

a na ty pyšné hlavy u dubu. 

Možná, možná je to složitější,

než si myslí kluci

v naší vesnici.

Je to jako tvoje bílé šaty

na asfaltové silnici. 

Možná je to druhá strana ticha,

možná zakřičí to roztoužený páv

daleko,

až za Egejským mořem. 

A třeba blízko,

tady

v zahradách. 

Den vhodný k umírání 

V hodině naší smrti

až přijde den vhodný k umírání

Budeme trhat koukol 

Ze studničky dětství

Zvedneme svatý obrázek

A sotva dotkneme se vody

Ze studničky dětství 

V hodině naší smrti

Až přijde den 

Den vhodný k umírání

Usměje se malomocný král