FRANTIŠEK HRUBÍN 

* 17. september 1910, Praha – † 1. marec 1971, Praha

Český spisovateľ, dramatik, scenárista, prekladateľ, autor prírodnej a milostnej lyriky, neskôr básnik obáv. Jeho dielo do slovenčiny prekladal básnik Milan Rúfus. Mladosť prežil v Lešanoch v Posázaví. Vyštudoval gymnázium v. Od roku 1934 bol zamestnaný v Mestskej knižnici v Prahe a neskôr na ministerstve informácií. Od roku 1946 bol spisovateľom z povolania. Výrazne sa podieľal na založení detského časopisu Mateřídouška, v rokoch 1945–1950 ho redigoval. Na II. zjazde Zväzu československých spisovateľov (1956) spolu s J. Seifertom odvážne kritizoval spojenie literatúry a politiky, zastali sa na ňom nielen perzekvovaných, ale aj väznených spisovateľov. Jeho vystúpenie viedlo najprv k zákazu literárnej činnosti, veľmi skoro mu ale bolo povolené prekladať, a písať literatúru pre deti, jeho samostatná tvorba prechádzala rôznymi obdobiami zákazov a vydávaní.

Zpěv lásky k životu

Jednou vás opustím, modré hladiny vod, 

vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod, 

vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí, 

vás, lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí, 

divizny, proti nimž chudnou plápoly svic, 

jednou vás opustím navždy, nebude nic.

Pro mne nic nebude, slunce zpod mračen léta 

však rozpeří svůj jas v krásné končině světa, 

křídlovky o pohřbech do snů družiček dál 

třást budou s mrazením cizí sváteční žal, 

tirády cvrčků dál slavně budou znít v trávě, 

jež vědět nebude o mé blouznivé hlavě, 

dál budou křídlovky čerpat mladý dech z plic, 

z toho však na věky pro mne nebude nic.

Vše jednou opustím, smutku, opojný blude, 

kraj všecek zpívá však, vždy že sladko žít bude, 

dále si budou dva lunu se sluncem plést, 

navzájem snímat si z očí něžný třpyt hvězd, 

dál budou chocholem olší potřásat břehy, 

běžící za řekou, kde jsem sníval pln něhy, 

dál moře Mléčných drah budou kypět a z pěn 

snílkové budou tkát nový kosmický sen 

a oči hvězdáren hloub se, ještě hloub vnoří 

do noci bezedné, mágům zrcadla zboří, 

dál poutník po kopcích půjde hvězdám svým vstříc, 

dál měsíc bude jak žena v spanilé mdlobě 

z té dálky strašlivě vábit člověka k sobě.

I kdybych, podzime, stokrát opustil víc, 

s tvou cháskou plačtivých větrů nechci mít nic, 

ať pro mne skončí vše, všechna příkoří, hoře, 

jež ryly v srdci jak larvy, nečasy v koře, 

ať pro mne skončí se lásky blažený žel, 

dál máj se bude skvít skrze závoje včel, 

hlína se za pluhy bude zdvíhat a klesat 

jak křídla, z porob se budou revolty křesat 

a chudý s bohatci, s tlupou beranních skal 

bojovat o půdu, které všechen pot dal, 

dál prales, oceán cestám budou se vzpouzet, 

dál bude budoucnost závrať v člověku vzbouzet, 

na světě bude dál širší a širší kruh 

zabírat lidský hlas, ať si se všech stran metá 

mrazy a černě smrt, věčná sudička světa.

Než všechno opustím, kéž mě strhuje zas 

to, čím jsem dosud žil, dějů kovový hlas 

a radost hluboká z díla rvaného smrti, 

náklonost k člověku, který okovy drtí, 

a touha, z které jsem tento vroucí zpěv psal, 

vždy znovu přemoci těžký ze smrti žal, 

kéž strhuje mě zas láska k životu, k zemi, 

ta láska, s níž obzírám modré hladiny vod 

a kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod, 

a noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí, 

a lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí, 

kéž slyším blíž a blíž, a všechen lidský rod, 

oceán budoucna šumět, z něhož kéž všechnu 

širokou volnost svých dětí zhluboka vdechnu!

Čtyřverší o noční obloze

Leže si naznak v trávě, jež se blyští,

co vidíš a co slyšíš mezi snem?

- Hemžení hvězdná jako v mraveništi

a ticho jako v úlu vymřelém. 

Tíha země

I když zem rodnou s včelíny a hroby

uzdvihne skřivan jednou písní,

tíha dřív nepovědomá

je v každém kroku mém,

na prach tu tíhu drtí výška

pod křídlem ptačím. Ženo má,

ji tebou poznal jsem.

Praménky prstů tvých je nabírána,

světlými proudy nohou stéká

a padá bílým splavem zad

do tvého myšlení

a dechem tvým do mého dechu ústí

zdvíhajíc nás - a jedenkrát

nad námi zkamení! 

Luděk Munzar zavzpomínal na Františka Hrubína

Romance pro křídlovku 

Ukážka

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Pralesy kopřiv, hvězdami bičované 

k oknu dokořán. Vlahá srpnová noc. 

Sedím v okně s koleny u brady. Bdím. 

Musím bdít. A chlad ze světnice mě tiskne 

do teplých a vonných vosků tam venku.

(Tiskne mě na pečeť vzpomínky, již jednou se odhodlám zlomit.)

Terina.

Vím jenom, 

že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit, 

je však nevypodobnitelná. Je všechno, 

co mých dvacet let do mne nanosilo 

z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona 

jak z pláství vybrala strašné sladkosti. 

Je všechno, co naráz zastavuje srdce, 

a přece to není smrt. A je všechno, 

čím vždycky člověk poprvé vydechne. 

Milenka ještě ne, na to je jí mnoho. 

Nevím, kolik má rukou a kolik úst, 

každým stéblem a lístkem a každou hvězdou 

mě žíznivě pije. Jsem vesmírem 

doteků, až mě mrazí, a přece jsem se 

plaše dotkli jen jednou.

Prsatá Tonka. 

Ze zaprášených nohou a snědých lýtek 

vytryskala andělsky bílá stehna.

Viktor.

Nikdy nesundá čepici s hlavy, štítek 

je dlouhý, aby se neopovážilo 

slunce vykousnout stíny z divoké tváře.

Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.

Dědeček... Ale ne!

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Je půlnoc kopřiv 

a půlnoc kopru, který promítá 

na černou oblohu své zlaté okolíky. 

Sedím v okně a bdím. 

Terina je všechno, 

čím vždycky člověk poprvé vydechne. 

A Tonce tryskají andělsky bílá stehna 

z vřesů a metlic. 

..

Včera večer / 27. srpna 1930 / 

..

Z těch deseti každý 

večer jsem běžel pod Běsnou k Netvořicům. 

A z těch deseti každý večer Terina 

v jízdě si ke mně vyskočila na sedačku. 

"Utrhne se to!" vzkřikl jsem. Zavýskla, 

opřela se mi koleny o lopatky 

a má křídla se rozprostřela v její krvi. 

Dosud se mnou nepromluvila jinak 

než výsknutím, jako by byla jen živel.

Až včera večer po poslední jízdě 

šli jsme si sednout k tarasu do hluchavek. 

Zkusil jsem ji políbit na spánek, 

uhnula se a bledý plamínek vlasů 

šlehl mě do rtů, ucítil jsem hluboko 

v kříži palčivost a vyhořel jsem v ústech.

"Vy nemáte holku?"

"Ne."  

(Tončiny obří kyčle zakryly obzor v dálce.)

"Ne."

(Tončiny drsné ruce, jež za to léto 

chtěly z mých chlapeckých ramen vydřít slunce 

až do poslední šupinky, vytrhly naráz 

má křídla z Terininy krve a zpátky do zad 

jakoby navždy mi je zamáčkly.)

"Ne."

(Stačilo však jít druhý den podle řeky, 

abych byl čistý, abych necítil dech 

ze silných vyhrnutých rtů, které nikdy 

nelíbají, abych neslyšel starý hlas 

s nakřáplým smíchem: "Copak s takovým klukem? 

Pokaždý roztečeš jako svíčka!")

"Ne!"

Vzala mě kolem krku a vrátila mi 

polibek, ale na ústa: "Já vás mám 

taky moc ráda."

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Je půlnoc kopřiv a kopru.

Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo 

posázím vesmíry, poslední křísnutí 

cvrčka na podzim bude ti slyšitelné 

stejně jak exploze, když vzniká nová hvězda, 

i v nejbědnějším hvozdíku budeš celá, 

jeden vesmír však sotva bude stačit 

na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé 

pohnutí, když jsem tě včera vzal kolem ramen.

(Tak to vyslovím za třicet let, a proto 

už dnes to tak je. Bylo by vymyšleno 

to zalykavé pohnutí, kdybych zpíval 

o Terině, jež běhá bosa prachem návsi 

a vlasy střihá si sama, nakrátko 

jako před autodafé, a jíž za lacinou 

rumělkou na rtech slova se nečesají 

ani nepřevlékají.)

Ale já zpívám 

o té nevypodobnitelné, jež je všechno, 

co mých dvacet let do mne nanosilo 

z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona 

jak z pláství vybrala strašné sladkosti, 

zpívám a nad pralesem kopřiv a kopru 

otáčejí se hvězdy, chorovody 

zářivých Flammarionek.

Stačilo jít 

na druhý den po Tončině objetí 

podle řeky a byl jsem čistý.

Ale dnes 

jsem nejčistším křemílkem ve velké vlně 

Terinina polibku.

Sedím v okně, bdím. 

Musím bdít. Zanic bych nespustil nohy 

do tiché světnice. Urval by je tam 

smrtelně studený vír.