ILIASHTML

 

 

I L I A S

 

 1. spev

 

ZPĚV II.

Výčet achajského loďstva

Nyní mi povězte, Músy, jež bydlíte v olympských domech, neboť jste bytosti božské, jste při všem, všecko i víte,

my však pouhou zvěst jen slyšíme, aniž co víme,

kteří vůdcové vojska a vladaři Danaů byli.

Počtu bych nemohl říci ni zevrubně vyčísti jména, kdybych i deset měl úst, měl deset jazyků v ústech, hlas měl nezničitelný a v prsou kovové plíce,

kdybyste, Olympské Músy, jež bouřného Dia jste dcery, neřekly počtu mi všech, kdož pod hradby Ília přišli.

Nejdřív korábů pány i veškeré koráby vyčtu:

Boiótů Péneleós a Léitos vůdcové byli,

potom i Prothoénór a Klonios, Arkesiláos —

všech, jimž skalnatá Aulis i Hyrié obydlím byly,

také Schoinos a Skólos a Eteón stráněmi hojný,

Thespeia město a Graia a rovinný Mykaléssos —:

oněch, kdo bydlili v Harmu a v Erythrách, Eilesiu,

ve městě Eleónu a v Hýle a v Peteónu,

v Ókale, v Medeónu, jenž velmi je výstavné město,

v Eutrési, Kopách a v Thisbě, kde hojnost holubů žije,

ve městě Korónei a v travnatém Haliartu,

všech, již v Platai byli, kdo v Glísantě obydlí měli,

také, kdo v Dolních Thébách byl usídlen, výstavném městě, v Onchéstu, svatém sídle, kde háj má Poseidón skvostný, oněch, kdo v Midei byli a v bohaté révovím Arně,

v nejzazším Anthédoně, kdo bydlil v přesvaté Níse.

Jejich padesát lodí tam připlulo, do každé lodi po stu a dvaceti celkem se vměstnalo Boiótů jarých.

Kdo byli v Asplédonu a v minyjském Orchomenu, vůdcem byl Askalafos a Jalmenos, z Area rodem,

matka jich Astyoché je zrodila, cudná to panna,

v paláci Aktora vládce, když do horní vstoupila síně, Areu, silnému bohu, jenž potajmu v lásce ji objal.

Třicet korábů dutých jim v řadách k Íliu plulo.

Schedios s Epistrofem byl vévodou fóckého mužstva, Ífíta, chrabrého reka, to synové, z Naubola rodem, kterýmžto Kyparissos a Pýthó, skalnaté sídlo,

Panopeus obydlím býval i přesvatá Krísa i Daulis, kterým v Anemórei byl příbytek, v Hyampoli,

kteří při jasné řece své obydlí, Kéfísu, měli, kteří v Lilai dleli, jež u zdroje Kéfísu leží. Čtyřicet černých lodí s tím lidem k Íliu plulo.

Vůdcové fócké řady teď horlivě stavěli v šiky, které se chystaly v boj blíž Boiótů, po levém boku.

Nad Lokry rychlý Aiás, syn Oileův, tehdy byl vůdcem — menší, ne tak velký jak Aiás Telamónovec,

nýbrž daleko menší, ba malý, s brněním lněným,

avšak z Hellénů všechněch i z Achaiů nejlepší kopím.

Bydlili v Opoentu a Kalliaru a Kýnu,

jiní v Augeiách luzných a v městech Bésse a Skarfě, jiní v Throniu, Tarfě, kol ručeji Boagria.

Čtyřicet černých lodí s tím rekem k Íliu plulo Lokrů, jejichžto sídlo je naproti Euboi svaté.

Kteří v Euboi byli, lid Abantský, dýšící silou,

v Chalkidě, v Eiretrii a v Histjai, bohaté hrozny,

v Kérinthu na břehu mořském a v strmé osadě Díu,

kteří v Karystu byli a ve Styrech měli své sídlo,

těmto zas Elefénór byl vévodou, Areův soudruh,

zrozený z Chalkódonta, král Abantů zmužilých v boji. Rychlí s ním Abanti táhli, však s dlouhými vlasy jen vzadu,

statní v zápase kopím, již oštěpy napřaženými dychtili odpůrcům svým kol prsou prorazit krunýř.

Čtyřicet černých lodí s jich vůdcem k Íliu plulo.

Kteří v Athénách měli své obydlí, výstavném městě,

v území Erechthéa, jejž bohyně Athénská Pallas

pěstila, Diova dcera, a živná ho zrodila země —

v Athénách dala mu sídlo v svém vlastním bohatém chrámě, kdež jej žertvami býků a beranů smiřovat hledí

po každé athénská mláď, když rok zas s rokem se sejde — těmto syn Peteóův byl vévodou, Menestheus vládce, jemuž naprosto nikdo se nerovnal z pozemských lidí

v řadění potahů s koňmi a oděnců chráněných štíty; Nestór byl jediný sok, však ten byl staršího věku.

Padesát černých lodí s tím rekem k Íliu plulo.

Aiás ze Salamíny měl s sebou dvanácte lodí, které postavil v místě, kde athénské stanuly šiky.

Kteří bydlili v Argu a v Tíryntě hrazeném pevně,

v Asině, Hermioně, jež u velké zátoky leží,

v Troiziéně, v Éionách i ve vinném Epidauru,

kdo byli v Aigíně sídlem a v Másétu, Achajci jaří,

těmto zas Diomédés byl vévodou, hrdina statný,

také Sthenelos rek, jenž pocházel od Kapanéa,

třetí pak Euryalos je provázel, podobný bohům. Mékistheus jeho byl otec, muž vladař, z Talaa rodem. Všickni ti pod Diomédem šli do války, hrdinou statným.

Korábů osmdesáte s tím lidem k Íliu plulo.

 

 

 

 

Všem, již v Mykénách měli své obydlí, výstavném městě, v Korintě bohatství plném a v Kleónách výstavných krásně, v luzné kdo Araithyrei a v Orneiách měli své sídlo,

ve městě Sikyónu, kdež Adréstos vladařil dříve, oněm, kdo v Hyperésii a ve strmé Gonoesse, kteří v Pelléně byli, kdo sídlo své v Aigiu měli, po celém Aigialu a v okolí Heliky širé,

vévodil Agamemnón stu korábův, přemocný vládce, Átreův syn — s ním lid šel nejlepší, nejčetnější,

k Íliu — potom i sám, vzav na sebe odění třpytné, pyšně se rozhlížel kol, bylť ze všech nejlepší reků, poněvadž byl z nich první a největší družinu vedl.

V kotlině lakedaimonské kdož bydlili, rozsedlin plné, ve Fáře, Spartě i Messe, v níž hojnost holubů žije,

kdo měl v Brýseiách sídlo a v Augeiách, líbezném městě, kdo byl v Amyklách, v Helu, jenž leží na břehu mořském, kdo byl v lakónské Lai neb v okolí Oitylu bydlil,

těmto zas Meneláos byl vévodou, bojovník statný, nad loďmi nad šedesáti.

Ti zvláštní tvořili vojsko, kterým procházel sám, své vlastní odvaze věře. Nutkal vojíny v boj, vždyť hořel žádostí v srdci,

aby již Heleny své jim splatil vzdechy a trýzeň.

Kteří sídlili v Pylu a v Áréně, líbezném městě,

kdo měl za sídlo Thryon, brod alfejský, výstavné Aipy,

kterým Kyparisséeis a élidská Amfigeneia,

Pteleos město a Helos a Dórion, u něhož Músy

s Thamyrem, pěvcem thréckým, se potkavše, vzaly mu zpěvnost, jdoucímu od Oichalie a Euryta oichalského,

neboť drze se chlubil, že zvítězí, kdyby i chtěly

pět s ním o závod Músy, jež bouřného Dia jsou dcery.

Z hněvu mu odňaly hlas — tím ovšem vzaly mu také božský zpěv, dar hudby mu též byl s paměti smazán.

Těch zas Nestór kmet byl vévodou, Gerénský jezdec. Dutých devadesáte mu v řadách korábů plulo.

Kdo byli v arkadské zemi a pod strmou Kyllénskou horou, při rovu Aipyta krále, kde lid jest válčící zblízka,

Feneu, v Orchomenu, jenž četným je bohatý bravem,

ve městě Stratii, v Rípě a v Enispě šlehané větry,

kteří v Tegei dleli a v líbezné Mantinéi,

kteří též v parrhasském kraji a v Stymfélu obydlí měli, těchto byl Agapénór, syn Ankaiův, velitel mocný, spravuje šedesát lodí, a četní do lodi každé

arkadští mužové vstoupli, již dobře se vyznali v bitvách, neboť sám Achaiů král jim daroval, vládyka mužstva, koráby palubou kryté, by třpytné přepluli moře,

slavný Átreův syn, vždyť plavectví nebyli zvyklí.

Kteří však v Búprasiu a v Élidě bydlili skvělé, kolika Hyrmíné zemím jest hranicí, Ólenská skála, kolika Aleision a Myrsinos, ležící nejdál,

ti měli vůdců čtvero, a deset za každým vůdcem rychlých korábů plulo, a mnozí v ně Epejci vešli.

Jedni z nich od Amfimacha a Thalpia vedeni byli, ten byl z Kteata syn, ten z Euryta — z Aktora vnuci, třetích syn Amarynkeův byl velitel, Diórés silný, čtvrtí pod Polyxeinem šli do války, podobným bohu, vzešlým od Agasthena, jenž pocházel z Augeia vládce.

Kdokoli od Dúlichia a z Echín posvátných přišli, lidnatých za mořem výsep, jež naproti Élidě leží, těm syn Fýleův, Megés, byl vévodou, Areu rovný, jemužto jezdec Fýleus, muž Diovi milý, byl otcem,

z hněvu však na otce svého se stěhoval do Dúlichia.

Čtyřicet černých lodí s tím rekem k Íliu plulo.

Odysseus, chrabrý rek, byl velitel nad Kefallény, kteří v Ithace byli a v Néritu chvějícím listy,

na Krokylejské výspě a drsné na Aigilipě.

Kdo byl v Zakynthu sídlem neb bydlil na výspě Samu, kteří na souši byli a protějším pobřeží mořském,

těchto byl Odysseus vůdcem, jenž Diu byl důmyslem roven.

Dvanácte hrdina ten měl korábů červených lící.

Aitólů vůdcem byl Thoás, syn vládyky Andraimona, kteří v Pleuróně byli a v Ólenu, Pyléně sídlem,

v Chalkidě, pomořském městě, a skalnatém na Kalydóně.

Oinea, chrabrého reka, už nebyli synové živi,

sám též naživě nebyl ni rusý už Meleagros,

tož bylo Thoantu dáno, by nad lidem aitólským vládl.

Čtyřicet černých lodí s tím rekem k Íliu plulo.

Kréťané s Ídomenéem šli do války, oštěpem slavným, všichni, kdo bydlili v Knósu a v Gortýně, hrazeném pevně, v Mílétě městě a v Lyktu a v Lykastu bílého lesku,

také v Rhytiu, Faistu, jež města jsou k bydlení vhodná, jiným, kdo na Krétě bydlí, v níž měst jest čítáno ke stu, těm tedy Ídomeneus byl vévodou, oštěpem slavný, Mérionés jak Arés, bůh válečný, vražedník mužů.

Černých osmdesáte s tím lidem korábů plulo.

Z Rhodu pak Tlépolemos, syn Héráklův, krásný a velký, devět přiváděl lodí a Rhoďany, vojíny mužné.

Kdo měli na Rhodu sídlo a na tři se dělili kmeny,

v Lindu a v Iélýsu a v Kameiru bílého lesku,

ti tedy pod Tlépolemem šli do války, oštěpem slavným, kterého Astyocheia kdys Héráklu silnému počla.

Z Efyry od Selléentu, když mnohá pobořil města

reků živených Diem, ji za choť si přivedl domů.

Když pak vychován byl v svém paláci stavěném pevně, otcův vlastní strýc byl zakrátko od něho zabit,

hrdina Likymnios, již stárnoucí, Areův soudruh.

Nakvap si vystavěv lodi a hojné shromáždiv mužstvo, vyhnanec, na moře vstoupil, vždyť synové druzí a vnuci silného Hérákléa mu za vraždu hrozili pomstou.

Přišel pak na cestách svých až na Rhodos, snášeje strasti. Na tré podle svých kmenů lid od něho usídlen všechen. Záhy pak Kronovec Zeus, jenž vladaří bohům i lidem,

ve velkou pojal ho lásku a ohromným zahrnul jměním.

Níreus z ostrova Sýmy tři souměrné přivezl lodi, Níreus, jenž z Aglaie matky a Charopa vládce se zrodil, Níreus, nejhezčí muž, jenž pod hradby Ília přišel,

ze všech Danaů druhých, krom Achilla, slavného reka, jenomže sláb byl tělem a skrovné bylo s ním mužstvo.

Kdokoli z Nísýru výspy a z Krapathu byli a Kasu,

z Kou kdo Eurypylova a z ostrovů Kalyden byli, Feidippos všechněm těmto a Antifos vůdci se stali, Thessala synů to dvé, jenž pocházel z Hérákla vládce.

Třicet korábů dutých jim v řadách k Íliu plulo.

Nyní vypočtu lid, jenž v pelasgickém byl Argu,

kteří v Alopě, v Alu a v Tréchíně měli své sídlo,

ve Fthíi, v Helladě širé, v níž krásné ženy se rodí, Helléni, Myrmidonové i Achajci zvali se jménem. Vévodil nad jejich loďmi rek Achilleus, nad padesáti. Bojů však plných smutku z nich žádný na mysli neměl, chybělť rek, jenž vedl by v boj jich bojovné řady:

slavný Achilleus rychlý teď u lodí nečinně seděl,

pro dívku kadeří krásných se hněvaje, Brísovu dceru, kterou si v Lyrnéssu vybral, když mnohé vytrpěl strasti,

Lyrnéssos vyvrátiv z kořen a thébské mohutné hradby, usmrtiv Epistrofa a Mynéta, oštěpem slavné,

syny to Euénovy, jenž pocházel ze Selépia.

Pro tu tam meškal a lkal — však brzy měl povstati opět.

Kdo měl Fylaku sídlem a Pýrasos zdobený květy, svatý to Démétřin okres, a Ítónu, matku to bravu, Antrón, pomořské město, a Pteleos posetý travou, těch zas Prótesiláos byl bojovným vojvodou dříve, dokavad žil, však černá zem jej tehdy už kryla.

Po něm zůstala choť, jež tváře si drásala žalem, zůstal i bezdětný dům.

Jej zabil dardanský vojín, právě když se své lodi chtěl seskočit — z Achaiů první.

Bez vůdce nebyli přec, byť po králi velice prahli, nýbrž velení vzal rek Podarkés, Areův soudruh.

Otec mu Ífiklos byl, syn Fýlakův bohatý bravem, chrabrého Prótesiláa to z jedněch rodičů bratr, mladší zrozením svým — bylť nad něho lepší a starší bojovný Prótesiláos, muž hrdinský — nikterak tedy nebyl bez vůdce lid, byť po něm, rekovi, prahl.

Čtyřicet černých lodí s tím rekem k Íliu plulo.

Kteří ve Ferách byli, kde Boibéjské leželo pleso, také v Glafyrách, Boibě a v Iólku, výstavném městě, nad těch koráby velel syn Admétův, nad jedenácti, Eumélos. Admétu králi jej zrodila vznešená paní, Alkéstis, nejhezčí z dcer, jež vladař Peliés zplodil.

Oněm, již v Thaumackém městě a v Méthóně obydlí měli, ve městě Meliboi a v drsnatém Olizóně,

Filoktétés byl vůdcem, jenž mistr byl ve střelbě z luku. Sedm jen korábů měl, však padesát veslařů v každý

vstoupilo, mistrů v střelbě, a tím též v zápase silných. On však na výspě meškal a kruté útrapy snášel,

na svatém ostrově Lémnu, kdež od synův achajských nechán, ranou trápen jsa zlou, již had mu byl zasadil vodní.

On tam ležel a lkal — však zakrátko na Filoktéta u svých korábů dutých si Achajci vzpomenout měli. Bez vůdce nebyli přec, byť po králi velice prahli,

vedlejší Oileův syn, rek Medón, velení převzal, kterého bořitel měst, král Oíleus, z choti měl Rény.

Kteří bydlili v Trikce a v Ithómě terasovité,

kdo patřil do Oichalie, v níž Eurytos oichalský vládl, nad těmi velení mělo dvé synův Asklépiových, Macháón, Podaleirios, již výborní lékaři byli.

Třicet korábů dutých jim v řadách k Íliu plulo.

Lid, jenž do Ormenia byl příslušný, do Asteria,

kdo byl při Hyperei a na bílých Titanu vrších,

pod synem Euaimonovým šel do války, pod Eurypylem.

Čtyřicet černých lodí s tím rekem k Íliu plulo.

Všichni, kdo v Argisse byli a v Gyrtóně obydlí měli, v Ortě a v Élóně městě a patřili do Olossona,

vedeni od Polypoita, šli do Tróje, chrabrého v bojích, syna to Peirithoova, jejž Kronovec nesmrtný zplodil: slavná Hippodameia jej počala Peirithoovi,

v onen památný den, když kosmaté divochy ztrestal, které z Pélia vyhnal a zatiskl k aithícké zemi,

nikoliv sám, bylť s ním též Leonteus, Areův soudruh, chrabrého Koróna syn, jenž opět se z Kainea zrodil.

Čtyřicet černých lodí s tím lidem k Íliu plulo.

Gúneus zrozený v Kyfu měl s sebou dvacet dvě lodi, s nímžto šli Eniénové a udatný Peraibů národ,

kteří si zřídili byt kol Dódóny, drsnaté zimou,

kdo též pěstili pole kol luzného Titarésia,

řeky, jež krásným proudem se do řeky Péneiu vlévá;

s Péneiem stříbrných vírů svých vod však nemísí v jedno, nýbrž jak nějaký olej se rozlévá po jeho vrchu,

výtok jsa styžských vod, jež hrozným jsou přísahy svědkem.

Prothoos nad Magnéty, syn Tenthrédonův, byl vůdcem, kteří bydlili v místech, kde Pélion chvějící listím,

kde též Péneios jest — těm velel Prothoos rychlý.

Čtyřicet černých lodí s tím rekem k Íliu plulo.

Ti tedy vůdcové vojska a vladaři Danaů byli;

který však z nich byl nejlepší všech, rač, Múso, mi říci, z mužů samých i koní, již připluli s Átreovci!

Z koňů nejlepší byli, jež syn kdys Férétův míval, teď je však Eumélos řídil — ti letěli rychle jak ptáci, téhož věku a srsti a se hřbety stejnými na vlas.

Apollón Stříbrnoluký je vychoval v pérejské zemi: byly to kobyly obě a nosily Areův postrach.

Z mužů Telamónovec byl daleko nejlepší ze všech, dokud se Achilleus hněval — neb ten měl největší sílu. Tací byli i koně, již vozili Achilla reka.

Avšak hrdina tento byl u křivých korábů mořských, nečinný, na Átreovce jsa rozhněván, vladaře lidu,

jeho pak bojovné mužstvo se chodilo na příboj mořský bavit házením disku a vrháním oštěpů lovčích,

nebo i střelbou z luku — a koně tam u vozu každý klidně si škubal jetel neb miřík rostoucí v mokru.

Povozy, pečlivě kryté, tam pánům nečinně stály,

ve stanech, poněvadž muži, když bojovný chyběl jim vůdce, sem tam táborem vojsk jen chodili, bez boje jsouce.

Kráčel voj, jak veškerá žeň když požárem vzplane, pod ním duněla zem jak pod Diem, vladařem blesků, kdykoliv na Tyfóea se hněvaje, půdu kol šlehá,

v Arimech, u nichžto má, jak praví se, Tyfóeus lože — podobně od jejich noh, jak kráčeli, duněla půda, silně, a s velkým kvapem si plání razili cestu.

 

 

 

HISTORICKÉ JADRO ILIADY

 

 

 4. spev

 

ZPĚV VIII.

 

3. Druhý den bitevní. — Achajci poraženi

Zora když v rouše jak šafrán se prostřela po celé zemi, Kronovec, vladař blesků, dal svolat do schůze bohy

na Olymp vrcholů plný, kde strmělo nejvyšší témě.

Sám k nim hovořil takto — a každý poslouchal z bohů: „Poslyšte veškeří bozi a rovněž bohyně všecky,

abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí,

ať tedy žádná z bohyň ni žádný nezkouší z bohů

rozkaz zmařiti můj — nuž všichni mi pospolu svorně přisvědčte, abych svůj záměr co nejdřív provésti mohl!

Koho bych uviděl z vás, jak hledí ze sboru bohů

vyjít a pomocen být buď Danaů vojsku neb Tróů,

ten bude zasažen bleskem a s hanbou se na Olymp vrátí, nebo jej chopím rukou a v chmurný Tartar ho svrhnu,

v nesmírnou hloub, kdež propasti tůň jest nejhlubší ze všech. Tam jest bronzový práh, tam zavřená železná brána,

v také pod Hádem hloubi, jak vysoko nad zemí nebe — pozná potom, oč já mám z bohů největší sílu.

Jenom to, bohové, zkuste, ať dobře to poznáte všichni: Vezměte zlatý řetěz a přivažte k nebeské báni,

sami se zavěste naň, jak bohyně všecky, tak bozi —

přec však s nebeských výšin by nebyl na zemi stažen Kronovec, nejvyšší vládce — i kdybyste sebe víc táhli — avšak kdybych pak já chtěl zatáhnout opravdu vážně, vytáhl bych vás všecky i se samou zemí a mořem,

k vrcholu olympskému bych potom zlatý ten řetěz uvázal, takže by všecko pak viselo ve vzduchu volně:

o tolik nad bohy všecky i nad lidi vynikám silou.“ Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho,

s podivem slyšíce řeč, vždyť s velkým důrazem mluvil. Pallas jiskrných zraků mu po chvíli pravila toto:

„Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší vladaři vládců, dobře je známo i nám, tvá síla že nezdolatelná —

přece však jest nám líto, když Achajci oštěpem slavní mají zahynout takto a krutý naplnit osud.

My ovšem, ty-li tak velíš, se každé zdržíme bitvy,

jenom radu jim dáme, jež přinese Danaům prospěch, aby tak nezašli všichni, když takto ses rozhněval na ně.“

Kronovec, oblačný Zeus, jí pravil s úsměvem na rtech: „Trítogeneio, má dcero, buď pokojná, vždyť já to přece nedím tak docela přísně a hodlám ti po vůli býti.“

Řekl a zapřahal bůh své spřežení kovových kopyt, letící v kvap, kol šíjí jim zlatá splývala hříva.

Sám pak ze zlata krunýř si oblekl, uchopil bičík, zlatý, zrobený krásně, a potom vystoupiv na vůz, bičíkem do koní švihl — ne neradi pádili tito

mezi hvězdnatým nebem a zeměmi, uprostřed obou. K Ídě pak, bohaté zdroji, se blížil, mateři zvěře,

Gargaru, kdež má háj, má oltář obětí plný.

Otec bohův a králů tam stanul se svými koňmi, rychle je vypřáhl z vozu a vzduch kol rozestřel hustý, sám pak, skvěje se silou, se posadil na samém vrchu, zíraje na trójské město i achajské koráby duté.

Achajci kadeří dlouhých svou snídani pojedli právě kvapem ve stanech svých, však potom se zbrojili rychle; Trójané s druhé strany se po městě zbrojili také —

bylo jich míň, však chtěli i tak svést rozhodnou bitvu, nutnou potřebou hnáni, by chránili dítek a chotí.

Dokořán odemkli bránu, a vojsko se hrnulo z města, pěšky i na svých vozech, a velký se ozýval lomoz.

Ti když, na sebe jdouce, už dospěli na jedno místo, srazili kožené štíty i kopí i vojínů síly

oděných v kovovou zbroj.

Jim v prostředku vypouklé štíty na sebe vrazily prudce, a velký se ozýval lomoz:

radostný jásot i nářek, jak vítězil někdo neb hynul, zevšad najednou zněl, krev proudem po zemi tekla.

Dokud trvalo jitro a svaté se jasnilo světlo,

rány se s obou stran jen sypaly, padalo mužstvo,

když však už Hélios bůh byl rozkročen nad středem nebes, zlaté osudu váhy tu rozpínal nebeský otec,

smrti pak osudů dvé tam vkládal, zármutku plné,

Trójanů, statných jezdcův, i Danaův oděných kovem,

v středu je chopil a zvedal, den osudu Danaům klesal:

tehdáž Achaiův osud až k živné zemi se nížil,

zato však osud Tróů se zvedal k širému nebi.

Sám hřměl strašlivě s Ídy a zároveň pravicí mrštil

planoucí blesk v střed danajských vojsk — lid zděšením ztrnul, jakmile blesk ten spatřil, a hrůzou zbledly mu tváře.

Nezůstal vladař Krétů ni statný vládyka mužstva, ani již Aiantů dvé, již sloužili Areu v bitvách.

Jediný Gerénský kmet tam zůstával, Achaiů strážce, ne však rád — bylť kůň již malátný: zranilť ho šípem slavený Priamův syn, choť Heleny kadeří krásných,

do hlavy, v samé témě, kde koňské v popředí žíně

na lebce vyrostlé jsou — kdež nejvíc je smrtelné místo.

Vzepjal se bolestí kůň, vždyť střela mu do mozku vnikla, potom, se šípem v hlavě, se váleje, spřežení zmátl.

Zatímco přiskočil stařec a koňovo řemení bočné,

mečem přetíti chtěl, v tom přiběhli koňové rychlí, kteří skrz bitevní ryk tam přivezli smělého jezdce, Hektora.

Tehdy by kmet byl pozbyl života jistě — bystře to Týdeův syn však zahlédl, bojovník statný; strašný tu pozdvihl pokřik a zavolal na Odysséa:

„Zchytralý Odyssée, ty z Láerta potomku Diův, kampak to prcháš v davu, jak zbabělec, obrátiv záda? Jen ať někdo ti hrot, jak prcháš, nevrazí do zad!

Počkej, ať divý ten muž jest od kmeta Nestora zahnán!“

Odysseus nechtěl slyšet, ten nezdolný hrdina slavný, nýbrž pádil mimo a k dutým korábům spěchal.

Hrdina, ač byl sám, přec v přední řady se vmísil, stanul před koněm kmeta, jenž pocházel z Nélea otce, potom se ozval takto a pravil perutná slova:

„Zajisté, milý kmete, tě bojovní mladíci tísní,

zeslábla síla již tvá, již těžké stáří tě svírá —

slaboch je mním ten vozataj tvůj, jsou zdlouhaví koně. Proto si na můj vůz teď vystoupni — uvidíš brzy,

jací jsou Tróovi koně, jak dovedou po pláni širé střelhbitě sem neb tam buď stíhat, nebo zas prchat,

jež jsem, nedávno tomu, vzal Aineiu, útěku strůjci.

Koně ať soudruhům tvým jsou na péči — s těmito mými na Tróy, statné jezdce, teď zaměřme, aby i Hektór poznal, zda můj též oštěp mi v pravici zuřiti umí.“

Řekl, a hned ten kmet byl srozuměn, Gerénský jezdec, koňové Nestora vládce však soudruhům na péči byli, mužnému Eurymedontu a Sthenelu, silnému reku.

Na vůz pak Týdéovcův si vystoupli mužové oba. Nestór, Gerénský jezdec, vzav do rukou opratě lesklé ihned do koní švihl — a k Hektoru přijeli záhy.

Po něm, jak zpříma naň hnal, syn Týdeův oštěpem mrštil, Hektora neranil sic, však zasáhl soudruha vozku,

hrdinu Éniopéa, jejž chrabrý Thébaios zplodil,

v hruď, blíž bradavky prsní, an koňské opratě řídil: rázem skácel se s vozu, a koně mu skočili nazpět, raněný pustil ducha i veškeru životní sílu.

Hrozným Hektorův duch byl pro vozku zahalen bolem, přec však nechal ho tam, byť truchlil pro druha svého.

Po jiném vozkovi, smělém, se rozhlížel — nechyběl koňům vozataj dlouhý čas — rek zahlédl Archeptolema

smělého, z Ífita rodem, jejž na povoz s rychlými koňmi postavil slavný Hektór a v ruce mu opratě vložil.

Byla by nastala zhouba a neblahé skutky se staly, mužstvo by v trójských zdech jak jehňata sevřeno bylo, otec však bohů a králů to ihned postřehl bystře,

pročež zahřměl strašně a mrštiv zářivým bleskem, před koně Diomédovy jím udeřil do země prudce: rázem strašný plamen se vznítil z hořící síry.

Lekli se koňové oba a hrůzou pod povoz klesli, leknutím vládyka sám své otěže vypustil z rukou, neboť se zhrozil v duši, a pravil k rekovi toto:

„Obrať na útěk zas své spřežení jednokopytné! Copak nevidíš přec, jak Zeus ti teď odpírá sílu? Neboť Kronovec sám teď dává Hektoru slávu,

pro dnes — jindy zas nám jí popřeje, bude-li chtíti, vždyť přec Diově vůli se člověk nemůže opřít,

byť byl i statečný muž, jest mnohem silnější nad něj.“

Na to mu odvětil zas syn Týdeův, bojovník statný: „Všecko to pravdivé jest, co’s pravil, milený starče, ten však strašlivý žal mé srdce i mysl mi svírá,

že by pak ve sboru Tróů as Hektór promluvil takto:

 

 

 

 

ILIADA AKO HISTORICKÝ PRAMEŇ

 

 

 

 

ZPĚV XIII.

 

Nepozornost Diova Poseidón zjednal Achaiům převahu

Jakmile Hektora Zeus již přivedl s Trójany k lodím, nechal je snášet strasti a těžkou válečnou práci

trvale dál, on sám však zářící odvrátil oči

stranou do země Thréků, kde chov jest pěstován koňský, Mýsů, rázných v boji, i statečných Hippémolgů,

kteří se živí mlékem, i Abiů, ctitelů práva,

avšak na trójskou zem již nehleděl zářivým zrakem, neboť v srdci se svém přec nenadál, že by kdo z bohů přišel a pomáhat chtěl buď Danaů vojsku neb Tróů.

Poseidón, Zemětřas mocný, však nebyl na stráži marně, neboť na boj a půtky též on pln podivu hleděl,

vysoko s thréckého Samu, až s vrcholu, krytého lesem,

s kterého celá Ídé se očím jevila jasně,

jevilo trójské město i achajské koráby všecky. Seděl, vystoupiv z moře, a cítil s Achajci soustrast, jak jsou od Tróů kláni — a horšil se na Dia prudce.

Hned tedy sešel s vrchu, jda s pohoří roklinatého, kráčeje chvatným krokem — les chvěl se i rozlehlé horstvo pod jeho božským krokem, jak vladař Poseidón kráčel.

Třikrát se rozkročil v chůzi a po čtvrté u cíle stanul,

v Aigách, kde skvostný palác mu v hlubinách zátoky mořské ze zlata, samý třpyt, jest postaven, nezrušitelný.

Přišel a zapřahal bůh své spřežení kovových kopyt, letící vkvap, kol šíjí jim zlatá splývala hříva.

Sám pak ze zlata zbroj vzal na sebe, uchopil bičík, zlatý, zrobený krásně, a potom vystoupil na vůz.

Rozjel se po vlnách mořských, a obludy skákaly před ním zevšad z úkrytů svých, vždyť poznaly vladaře dobře. Radostně mořská pláň jim couvala — pádili koně

letem, a náprava z bronzu mu nebyla máčena vespod.

Tak tedy poskočná spřež jej k lodím achajským vezla.

Jakás široká sluj jest v hlubinách zátoky mořské mezi skalnatým Imbrem a Tenedem, uprostřed obou: Zemětřas Poseidáón tam stanul se svými koňmi, rychle je vypřáhl z vozu a božskou píci jim podal,

za pokrm, okolo noh jim zlatá zavěsil pouta, nezlomná, nerozpojná, by čekali, spoutáni pevně,

až by se navrátil pán — teď v achajský odešel tábor.

Trójané, podobni ohni neb vichřici, v sražených řadách, s Hektorem, z Priama rodem, se valili úsilím prudkým,

s velkým rykem a křikem, vždyť doufali achajských lodí dobýt a hrdinům všem tam při lodích životy odnít.

Vtom však Zemětřas mocný, bůh Poseidón, chvějící zemí, přikvapil s hluboké tůně a pobádal achajské mužstvo, Kalchantu nezdolným hlasem i postavou těla jsa roven.

Nejdřív k Aiantům děl, již po boji samoděk prahli: „Můžete danajských vojsk, ó Aianti, státi se spásou, myslíce na rázný vzdor, však nikoli na děsný útěk — neměl jinde bych strach, jak myslím, z nezdolných rukou Tróů, ač velikou zeď již válem přestoupli všichni,

neboť se ubrání všem lid Danaů holení krásných,

zde však nesmírný strach mám na duši, že nás cos potká,

neboť tu zuřivec ten jest vojvůdcem, podobný ohni, Hektór, který se chlubí, že syn jest silného Dia.

Ó kéž nějaký bůh vám oběma do duše vštípí, abyste statečně stáli a k zápasu nutkali jiné,

pak byste, třeba i zuřil, jej od lodí rychlých v plavbě zahnali, ač sám Zeus jej k zápasu vzněcuje mocně.“

Řekl a obou těch reků bůh Poseidón chvějící zemí žezlem dotkl se svým, čímž mocnou je naplnil silou, dodal mrštnosti údům, i odshora rukám i nohám, sám pak zvedl se v let jak jestřáb přerychlých křídel, který se strmé skály, a předlouhé, rychle se zvednuv, vyrazí rovinou prudce, by honil jiného ptáka, podobně zmizel i jim bůh Poseidón, Zemětřas vládce.

Nejprve rychlý Aiás, syn Oileův, rozpoznal boha; proto již neváhal déle a pravil k Telamónovci:

„Když tedy některý z bohů, již v Olympu obydlí mají, podobu věštcovu maje, nám velí u lodí válčit —

tohle přec není Kalchás, náš věštec, vykladač ptáků, vždyť jsem pohyby nohou i lýtek postřehl vzadu, docela lehko, jak šel — jest snadné poznati bohy. Avšak i vlastní duch v mých milých prsou mě nutká

o mnoho víc než dřív, bych zápasy sváděl a válčil: touhou odspodu nohy a odshora ruce se škubou.“

Na to zas Telamónovec mu odvětil těmito slovy:

„Takto se škubou i mé kol kopí nezdolné ruce,

nyní, a přebytek sil v nich překypěl, oběma vespod nohama vyskočit planu a dychtím v souboji třebas

s Hektorem, z Priama rodem, byť sebe víc zuřil, se potkat.“

Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě; zjařilť je bojovný duch, jejž bůh jim do srdce vštípil.

Zatím podnítil bůh též zadní u lodí mužstvo, které dodati sil zas hledělo milému srdci:

neboť těžkou mdlobou jim jednak zemdlely údy, jednak v srdci jim žal byl probouzen, hledícím na to, kterak velikou zeď již Trójané přestoupli davem.

Když tak hleděli na ně, tu slzy jim kanuly s víček: mněliť, že jistý je zmar již nemine.

Zemětřas ovšem vniknuv do silných řad, jim dodával odvahy snadno:

Nejdřív k Léitu šel, pak k Teukrovi, k Déipyrovi, potom k Antilochovi a k rekovi Péneleovi,

k statnému Mérionovi a Thoantu, v zápase mistrům, takto je pobízel všecky a pravil perutná slova:

„Hanba to Argejci jest — ó junáci, spoléhám já se, statným v zápase bojem že spasíte koráby naše! Vy-li však záhubnému se budete vyhýbat boji,

ó pak přišel už den, v němž padnem rukama Tróů!

Nastojte! Veliký div teď vidím na vlastní oči,

hrozný, o němž jsem myslil, že nikdy se nemůže státi: Trójští že vtrhnou až k nám, až do lodí!! — Tito přec jindy bývali jelenům plachým vždy podobni, kteřížto v lese šakalům, dravým vlkům jsou pokrmem, pardalům krutým, bez cíle pobihujíce a bázlivě, bez síly k boji.

Takto si netroufal dřív lid Trójanů — ani dost málo — achajské síle a rukám se na odpor postavit směle,

nyní daleko města, až u dutých korábů válčí —

vinou našeho vůdce a chabostí vojínů prostých,

kteří se hněvají na něj a bránit nemají chuti

korábů rychlých v plavbě a dávají u nich se vraždit. Avšak kdyby i vskutku byl pravým viníkem toho válečník Átreův syn, král Achaiů, přemocný vládce,

poněvadž Péléovce byl zneuctil, rychlého v běhu,

nám však neslušno jest být ochablí v zápase s Tróy!

Pročež zhojme to hned! — duch chrabrých může být zhojen!

Vám však není to ctí, když chabnete v obraně rázné všickni přec v táboře našem jste výborní — já bych se také nevadil s takým mužem, jenž v bitvě by chabě si vedl, slabých jsa sil — však v srdci to vám mám velice za zlé. Změkčilci! Větší zmar vám zajisté způsobí záhy

taký malátný boj! —

Přec v duších probuďte smysl

pro stud a vlastní čest! — Vždyť strašný se rozzuřil zápas:

Hektór, bojovník statný, už válčí u samých lodí,

silák, vždyť prolomil bránu a pevnou závoru dlouhou.“

Tak jim dodával síly a povzbudil achajské vojsko.

Okolo Aiantů obou se rázem stavěly šiky,

v síle, že ani sám Arés ni Pallas budící k boji nemohli hanět by jich, vždyť vybraní, nejlepší muži čekali Trójanů k boji i Hektora, slavného reka.

S kopími srazili kopí a ke štítům přitiskli štíty:

k štítu tak přiléhal štít, muž k mužovi, k přilbici přilba, které s chocholy z žíní se stýkaly hřebenem lesklým, muži jak kývali hlavou — tak sraženě u sebe stáli.

V řadách trčela kopí a chvatem se ve smělých rukách chvěla — tak kupředu táhli a touhou po boji prahli.

Hromadně vyrazil vpřed voj Trójanů — v čele jim Hektór řítil se naproti nim, jak se skály valí se balvan,

který vzkypělý proud byl s okraje skaliny serval,

odplaviv přívalem podklad, jenž držel drzý ten balvan.

Ten pak poskokem letí — les pod jeho nárazy duní: balvan nerušen běží a úprkem — konečně přijde

na rovnou pláň — tam staví svůj běh, byť rozehnán prudce.

Nejinak nějaký čas též Hektór hrozil, že snadno

prorazí stany a loďmi a pronikne k samému moři, vražděním, avšak zatím, když narazil na husté řady, stanul, přitrhnuv blíž, voj Danaů s protější strany prudce ho tepaje meči a oštěpy o dvojím hrotu, zatiskl od svých řad — rek zaražen vrávoral z bitvy.

Vzkřikl pak velkým hlasem a zvolal na trójské mužstvo: „Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani, válčící zblízka, vydržte! — Dlouhý mě čas již nezdrží achajské vojsko, kdyby se třeba jak zeď druh ke druhu ve čtverhran srazil, přec však před kopím mým as couvnou, jestli mě vskutku povzbudil nejvyšší bůh, choť Héřin mohutně hřmící.“

Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost.

Z nich se tu Déifobos dal na pochod s bujarou myslí, Priamův syn. — Svou hruď kryl štítem veskrze stejným, lehkým stoupaje krokem, a kráčeje za štítem ukryt.

Vtom však Molův už syn naň lesklým oštěpem mířil: ve štít z býčí kůže jej udeřil, veskrze stejný,

nechybiv, avšak přec jej neprotkl, nýbrž se dříve zlomilo dlouhé kopí blíž násady — od těla vzdálil

štít svůj Priamův syn, jenž v srdci se polekal dřevce chrabrého Molova syna, však hrdinský bojovník tento nazpět v soudruhů dav zas couval, rozhněván strašně proto, že vítězství pozbyl, a pro kopí, které si zlomil.

Vykročil podél stanův a podél achajských lodí pro jiné dlouhé kopí, jež ve svém zanechal staně.

Druzí válčili dále, a hrozný se ozýval lomoz.

Teukros, Telamónovec, z nich nejdřív Imbria zabil, který oštěpem válčil, a zplodil ho bohatý koňmi Mentor. Ten v Pédaiu bydle, než achajští synové přišli, vedlejší královu dceř měl za ženu, Médesikastu.

 

 

 

 16. spev

 

 

 

ZPĚV XVII.

Boj o mrtvolu Patroklovu

Bojovný vládyka Sparty, syn Átreův, znamenal dobře, kterak v líté bitvě byl Patroklos Trójany zabit.

Vykročiv z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř, obkročil mrtvolu jeho jak vylíhlé telátko kráva, prvnička, bučící něžně, dřív nejsouc porodu znalá: rusý tak Átreův syn trup Patroklův obkročiv tenkrát, napřáhl před něj kopí a štít svůj veskrze stejný, dychtiv každého sklát, když přišel by naproti němu.

Ale ni Panthoův syn, muž kopiník, nepustil z mysli hrdiny Patrokla pád.

Ten přistoupiv, u něho stanul, načež ku bojovnému se ozval Meneláovi:

„Vladaři živený Diem, ty mocný vévodo lidu,

ustup a mrtvoly nechej a zřekni se krvavé zbroje,

neboť z Trójanů žádný ni ze slavných spojenců jejich Patrokla neranil dřív svým kopím v zuřivé seči:

proto mi přej, bych vzácnou tu čest měl v národě trójském, sice tě raním také a sladký život ti vezmu!“

Rusý tu spartský král, pln nevole, odvětil takto: „Není to slušná věc, věz Zeus, tak zpupně se chlubit!

Nemá zajisté pardál ni lev tak vzdorného ducha, nemá kanec ho vepř — tak záhubný, v jehožto hrudi nanejvýš vzdorné srdce se nadouvá nesmírnou silou, jako je Panthoův rod pln zpupnosti, oštěpem slavný. Vždyť přec ni Hyperénór, ten silák, statečný jezdec,

388

mladých neužil let, když vyčkal mě k boji a ztupil:

řeklť, že z Danaů já jsem v zápase válečník ze všech nejhorší — ale já myslím, že na svých se nevrátil nohou k potěše milé ženy a rodičů vážnosti hodných.

Podobně tvůj též pych teď rozdrtím, jestli mi přijdeš

k zápasu vstříc — však radím ti já, bys raději nazpět couvl a do davu šel — jen nestav se k zápasu se mnou, dřív než stihne tě zhouba! — Co stalo se, pozná i blázen!“

Řekl — však přemlouval marně. — On naopak v odpověď pravil: „Vladaři živený Diem, teď teprv mi najisto splatíš

za bratra, jehož jsi zabil — a ještě se nadutě chlubíš!

V zákoutí ložnice nové jsi vdovou učinil ženu,

nevýslovný smutek a pláč v mých rodičích vzbudil’s!

Ó, jak stal bych se já těm nebohým úlevou v pláči,

kdybych tuhle tvou hlavu a výzbroj přinésti mohl,

Panthou v ruce je dáti a Frontidě, vznešené matce!

Ale ten úsilný boj již nebude nezkušen dlouho, nýbrž se rozhodne záhy — ať porazím tebe či couvnu.“

Ve štít veskrze stejný svým dlouhým dřevcem ho bodl, avšak neprojel kov — hrot kopí nazpět se ohnul

o jeho silný štít.

Pak druhý se rozehnal kopím rusý Átreův syn, když k otci se pomodlil Diu.

Právě když odpůrce couval, mu oštěp dospodu jícnu zabodl, přiraziv tělem, své těžké pravici věře:

rázem měkkou šíj skrz naskrz proniklo ostří.

Padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm.

Krví vlhl mu vlas, jenž krásou se Charitkám rovnal, prstence, které zlatem i stříbrem sepjaty byly.

Jaký je olivy strůmek, jejž na místě ústranném pěstí sadař k bujnému vzrůstu, kde hojná voda se prýští, krásný, rostoucí bujně, a vánek všelikých větrů

s korunou jeho si hrá, jež bílým květem jen hýří — náhle se veliká bouř tam přivalí, puzená vichrem, rázem ho vytrhne z jamky a vyrvaný povalí na zem, podobně Panthoův syn, muž kopiník, Euforbos statný, usmrcen od Meneláa, a ten pak svlékal mu krunýř.

Jako když horský lev, své vlastní věřící síle,

ze stáda uchvátí krávu, kdes na pastvě, nejlepší ze všech — nejdřív zlomí jí vaz, svým silným ji zahryznuv chrupem, potom vystřebe krev, pak veškery útroby z nitra,

na kusy trhaje tělo — kol psové a pastýřští muži

křičí nesmírně naň, však zdaleka — nemajíť chuti

lvovi se postavit k boji, a hrůzou tváře jim blednou, podobně žádný z Tróů v svých prsou smělosti neměl, vladaři proslavenému se naproti postavit k boji.

Tenkrát by skvostnou zbroj byl s lehkostí Euforbu odňal statný Átreův syn — však Foibos, závistí pojat,

vznítil Hektora naň, jenž hbitý byl jako sám Arés;

muži jsa podoben Mentu, jenž vojíny Kikonů vedl,

takto se ozval k němu a pravil perutná slova:

„Ty teď takto se honíš, ó Hektore, za nedostižným,

za koňmi Achillovými — jest velice nesnadno přece, aby je smrtelný muž chtěl při jízdě řídit a zkrotit — jiný než Achilleus sám, jejž božská zrodila matka.

Zatím ti Átreův syn, muž bojovný, vládyka Sparty, obkročiv Patroklův trup, všech Tróů prvního zabil, Euforba, z Panthoa rodem, a zbavil jej obrany rázné.“

Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do boje mužů. 

Hektoru hrozný bol hned zachmuřil útroby temné: ihned řadami vojska se rozhlédnuv, v okamžik poznal, jeden že skvostnou zbroj již svléká, druhý že leží

na zemi — zející ranou že proudem krev se mu valí.

Vykročil z prvních řad jak Héfaistův nezmarný plamen, v jiskřivý krunýř jsa oděn, a ostrý vyrazil výkřik.

Statný Átreův syn, jak zaslechl výkřik ten ostrý Hektorův, úzkosti pln děl ke své zmužilé duši:

„Běda mi! Jestli se vzdám té krásné zbroje a vydám Patrokla všanc, jenž pro moji čest byl v boji tu zabit — — ať mi jen nezazlí pak, když někdo to z Danaů spatří!!

Kdybych však já jen sám chtěl s Hektorem válčit a s Tróy, studem jsa hnán, pak sevrou mě zas, jen jednoho mnozí! Hektór jiskřící přilbou sem přivádí Trójany všecky!

Avšak načpak tu věc má milá rozjímá duše?

Kdokoliv odvahu má vést zápas — navzdory bohům —

s mužem, jejž povznáší bůh, pak velká mu přikvačí zhouba. Nikdo mi nezazlí tedy, když někdo to z Danaů spatří,

že jsem Hektoru couvl, vždyť válčí návodem božím.

Kdybych tak Aiantův hlas teď zaslechl, statného reka! Šli bychom pospolu nazpět, a zápasu pomněli zase, třebas i navzdor bohu — zda nějak vyrveme tělo

pro reka Péléovce — tak nejlíp by v neštěstí bylo!“

Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, zatím Trójanů dav k nim přirazil — v čele byl Hektór. On však dozadu couval a nechával druhova těla, často však obracel zrak, jak s bradou mohutnou lvice,

kterou psové a muži chtí zaplašit od svého stáje křikem a oštěpy svými.

Tu v prsou jí zmužilé srdce strachem pozbývá sil — jen s nechutí od dvora couvne,

podobně spartský král jim couval a opouštěl druha.

Stanul, k soudruhům přišed; pak obrátil oči a pátral, kde se as Telamónovec teď nachází, veliký Aiás.

Zhlédl ho za krátký čas, jak na levém bojiště křídle dodává druhům ducha a všecky je vzněcuje k boji, neboť nesmírný strach v nich způsobil Apollón Foibos.

Pustil se v běh; pak přistoupiv blíž, děl k Aiantu takto: „Aiante, sem, můj milý, ať o trup Patroklův svedem zápas a mrtvolu aspoň ať přinést Achillu můžem,

holou, poněvadž zbroj má Hektór jiskřící přilbou!“

Řekl, a chrabrý rek byl ve svém pobouřen srdci: vykročil z první řady — s ním rusý vládyka Sparty.

Hektór už Patrokla vlekl, když skvostnou výzbroj mu svlékl, aby svým ostrým mečem mu od plecí odsekl hlavu,

mrtvolu odvlekl s sebou a psům ji pak předhodil trójským.

Vtom však přikvapil Aiás a štít měl podobný věži.

Hektór v soudruhů dav zas krokem dozadu couval, potom vyskočil na vůz. — Pak dával překrásné zbraně Tróům do města nésti, by velkou byly mu slávou.

Aiás široký štít vtom nastaviv nad jeho tělem,

stál jak nějaký lev, jenž nad svými mláďaty stojí,

když se s ním lovecký sbor kdes na horách lesnatých setká, an svá lvíčata vedl — lev silou se nadouvá v hrudi,

celé obočí stáhne, a obě si zakryje oči,

podobně nad padlým stál též Aiás, mrtvoly háje.

Také bojovný rek stál nad ním na druhé straně, Átreův syn, jenž veliký bol v svých útrobách živil.

Glaukos, Hippolochovec a vévoda vojínů lyckých,

k Hektoru posupně vzhlédl a prudkou ho pokáral výtkou:

„Hektore, krásou jsi skvostný, však v bitvách zůstáváš vzadu! vzácnou oslavu máš, však neprávem — když jsi tak bázliv!

Přemýšlej teď, jak zachránit chceš své město a obec,

jediný, toliko s lidmi, jimž Trója je kolébka rodná! Žádný, z Lyčanů aspoň, již nepůjde za město vaše

s mužstvem danajským v boj, vždyť není patrně díků za to, že s odpůrcem lítým tu válčíme stále a stále!

Jakpak by sprostší muž byl ve vřavě zachráněn tebou, jestliže Sarpédonta, ty nestydo, za lup a kořist

zanechal’s odpůrcům svým, ač tvým byl hostem a druhem!? — který ti na prospěch byl již tolikrát, obci i tobě,

dokud byl živ — však zbavit ho psů, teďs odvahy neměl! Pročež, bude-li lid chtět poslechnout, odejdem domů,

ale pak náhlý zmar tvé Ílion najisto stihne!

Kdyby teď trójský lid měl statnost odvážnou v hrudi,

bez bázně, jakou vždy lid jest pronikán, který se pustí do boje s odpůrci svými a v zápas za svoji zemi — — brzy by Patroklův trup byl přivlečen do města Tróje! Kdyby však takový muž nám přišel, v zápase padlý, do města Priama vládce — a my jej vyrvali z bitvy, brzy by achajský lid nám královo brnění vydal, krásné, a my bychom též jej samého přivézti mohli!

Takého hrdiny druh jest usmrcen, který je ze všech Argeiův u lodí první i s průvodci, ráznými v boji!

Ty jsi však odvahy neměl, bys Aiantu, chrabrému reku, k zápasu stál, bys tváří se v tvář s ním potýkal v půtce, abys s ním přímo se bil — jest Aiás nad tebe lepší!“

Posupně pohleděv naň, děl Hektór jiskřící přilbou: „Pročpak, taký jsa muž, tak zpupné’s promluvil slovo? Aj, jáť mínění měl, že’s rozumem nad jiné lepší

ze všech, kdo v Lykii tvé jsou sídlem, v hrudnaté zemi.

Takhle však pohanět musím tvůj nerozum!

Cože’s to řekl!?

Pravíš, že Aianta já jsem nevyčkal obrovského?! Bitev a dusotu koní se já přec neděsím nikdy —

vždy však Diova vůle je mocnější, nežli je lidská:

děsíť i silného muže a odnímá vítězství v boji,

snadno, však jindy zas sám jej pobízí pustit se v zápas.

Sem však, rozmilý, ke mně, a pohleď na moje činy, budu-li po celý den tak zbabělý, jako jsi pravil,

či spíš z Danaů mnohým, ač po rázné obraně prahnou, dovedu zarazit boj kol Patrokla padlého v bitvě!“

Pravil a pobídl v boj lid Trójanů, mohutně vzkřiknuv: „Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani válčící zblízka, přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné, zatímco hrdinského si Achilla odění vezmu,

krásné, které jsem vzal, když Patrokla reka jsem zabil!“

Hektór jiskřící přilbou se ihned po těchto slovech vzdálil z vražedné bitvy, a pustiv se za druhy během, vbrzku, ne daleko odtud, je křepkým doběhl klusem, k Íliu skvostnou zbroj již nesoucí — Achilleovu.

Stanul pak opodál bojův a ihned si odění měnil Hektór a vlastní zbroj dal k svatému Íliu nésti Trójanům, chtivým války — a v božské se brnění oděl Achilla Péléovce, jež bohové nebeští dali

Péleu, milému otci, a ten je pak synovi svému, zestárnuv, dal, však nikterak syn v něm nedožil stáří.

Kronovec, oblačný Zeus, když Hektora zdaleka viděl, kterak si obléká zbroj, již božský Achilleus nosil, zakýval božskou hlavou a pravil k milému srdci:

„Ubohý, docela nic své záhuby na mysli nemáš, která ti jest už blízká! — Ty božské si odění bereš hrdiny výborného, jenž budí hrůzu i v jiných.

Soudruha jeho jsi zabil, vždy vlídného, silného reka, zbroj pak s hlavy a s plecí’s mu neslušným způsobem odňal. Já ti však, aspoň nyní, chci velké vítězství dáti,

v náhradu, neboť ti choť již nesejme odění skvostné Achilla Péléovce — vždyť z bitvy se nevrátíš více!“

Domluviv Kronův syn, svým tmavým obočím kývl.

K tělu mu přilehla zbroj kol dokola, vnikl v něj Arés,

hrozný válečný bůh. Hned statná mysl a síla

ve všech vzplály mu údech. Rek vykročil s velikým křikem

ke svým spojencům slavným — i předstoupil na oči všechněch třpytě se září zbroje, již chrabrý Achilleus nosil.

Obcházel trójským vojskem a každého pobízel zvláště, Mesthla i Thersilocha i Medonta, Asteropaia,

Glauka i Deisénora a Forkýna, Hippothoa

Chromia, vévodu Mýsův, i Ennoma, znalého ptáků.

Takto je pobízel všecky a pravil perutná slova: „Nesčetné spojenců kmeny, mých sousedů, slyšte má slova! Proto jsem z vašich měst z vás každého do Tróje nezval, abych měl množství lidí a uznával potřebu jejich,

nýbrž, byste nám ženy a malá robátka naše

od soků, chtivých války, tu chránili s ochotnou myslí.

Z příčiny té vás živím a vybírám v národě dávky,

avšak dodávám tím z vás každému srdnaté mysli.

Proto teď čelem přímo buď každý obrácen k boji:

buďto se zachraň neb zhyň — vždyť tak to je ve válce vždycky!

Kdokoli Patrokla z vás, již mrtvého, ze vřavy vyrve,

k Trójanům, statným jezdcům, a Aiás ucouvne před ním, tomu dám kořisti půl, já druhou polovic zase

nechám si sám — ten stejnou čest pak bude mít se mnou.“

Pravil, ti zprudka a přímo se na mužstvo achajské vrhli, zdvihnuvše oštěpy své, vždyť velmi jim doufalo srdce, Aiantu Telamónovci že mrtvolu najisto vyrvou.

Bláhoví — mnohému z nich byl nad ní utracen život!

 

 

SÚČASNÝ ARCHEOLOGICKÝVÝSKUM TRÓJE

 

 

ZPĚV XX.

Bohové jdou do boje  

S Olympu, plného roklin, dal Kronovec Themistě rozkaz, svolat do schůze bohy. I chodila bohyně všude,

velíc veškerým bohům, by do domu Diova přišli.

Nikdo, až na Ókeana, tam nechyběl z říčního božstva, také žádná z nymf, jež bydlí v půvabných hájích,

v horských pramenech řek neb v luzích porostlých travou.

Když již sešli se v dům, v němž oblačný Kronovec bydlil, v loubích, hlazených krásně, si usedli, kterážto kdysi umělým rozumem svým bůh Héfaistos zbudoval otci.

U Dia božský sbor byl shromážděn — Themisty rovněž poslechl Zemětřas vládce a přišel mezi ně z moře,

sedl si do jejich středu a zkoumal Diovu vůli:

„Copak že’s, vladaři blesků, zas povolal do schůze bohy? Máš stran trójských vojsk neb danajských nějaký záměr? Jejich bitky a boj již za malý okamžik vzplanou.“

Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: „Výborně, Zemětřase, můj úmysl v hrudi jsi poznal, proč jsem povolal vás: jest líto mi záhuby lidu.

Ovšem budu já sám dlít v roklině olympské hory, sedě, a budu se dívat a bavit se. — Ostatní všichni jděte, ať do středu Tróův i Danaů přijdete rychle

na pomoc oběma jim, jak každého náklonnost pudí!

Kdyby se Achilleus sám měl s Trójany potýkat bojem, rychlého Péléovce ni na krátkou nezdrží chvíli —

vždyť již dřív, jak zhlédli ho jen, hned couvali hrůzou, nyní, když hrdinův duch jest pro druha rozhněván strašně, strach mám, že trójskou zeď, byť naproti osudu, zboří.“

Takto jim Kronovec pravil a roznítil urputnou bitvu.

Bohové, smýšlením různí, se do boje vydali všichni: Athénská Pallas a Héré šly v achajské ležení lodní, Hermeiás, rychlý posel, jenž proslul nad jiné všecky nadmíru bystrou myslí, a Poseidón chvějící zemí. Héfaistos, bezuzdný silou, se ubíral zároveň s nimi, kulhaje, tenká lýtka jen stěží se viklala pod ním.

Arés, jiskřící přilbou, šel k Trójanům, s Areem kráčel Foibos s dlouhými vlasy, a Artemis, střelkyně šípů, úsměvná Afrodíté a také Xanthos a Létó.

Dokavad božský sbor byl vzdálen smrtelných mužů, vítězství achajský lid měl zajisté, neboť se zjevil Achilleus — dlouhý čas byl trudného válčení vzdálen.

Trójanům hrozný strach vjel do údů, každému zvláště, hrůzou, když na očích měli, jak září zbraněmi svými Achilleus rychlý v běhu, jak Arés, záhubce mužstva.

Když pak v bojiště střed již bohové olympští vešli, budivoj, prudký Svár byl roznícen, křičela Pallas, jednak se k příkopu stavíc, jenž podél hradby se táhl, jednak na šumný břeh, kdež hlasem volala zvučným.

S protějška Arés křičel, jsa chmurné vichřici roven; volal s temene hradu a pobádal Trójany všecky,

nebo zas při Simoentu dle Kallikolóny se žena.

Takto je s obou stran tam jitřili blažení bozi,

v krutý je vedouce boj, v nich těžký budíce rozpor.

Otec tu bohů a králů, syn Kronův, zahřímal strašně, shůry — a odspodu zas bůh Poseidón zatřásl hrozně zemí bez konce velkou, a strmými horskými vrchy. Pod Ídou, bohatou zdroji, se veškero podhoří třáslo, třásly se vrcholy též, hrad trójský a danajské lodi.

Zhrozil se Aidóneus, bůh podsvětí, v útrobách zemských, s hrůzou seskočil s trůnu a zaúpěl, že by snad mohl Zemětřas Poseidáón mu nad hlavou roztrhnout zemi,

jeho pak obydlí odkrýt i věčným bohům i lidem,

strašná, dusná to místa, jichž hrozí se bohové sami. Takový zdvihl se ryk, když bozi se blížili k bitvě. Vladaři Poseidónovi se tehdáž naproti stavěl

k zápasu Apollón Foibos a v ruce měl perutné šípy, Pallas jiskrných zraků pak naproti bohovi války, naproti bohyni Héře pak lovkyně s vřetenem zlatým, Artemis, střelkyně šípů, jež sestra je Jistého Střelce, Létě pak Hermeiás silný a rychlý posel se stavěl, velká, hlubokých vírů, šla naproti Héfaistu řeka: Xanthos bozi ji zvou, však lidem Skamandros slove.

Bozi tak bohům se vstříc tam stavěli.

 

 

 

 

 24. spev

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Troy (Achilles Vs Boagrius) 4K

 

ilias.pdf