SAPFO

* asi 627 pred Kr., Mytiléna – † asi 568 pred Kr., Lesbos 

Sapfo (starogréc. Σαπφώ - Sapfó, v aiolskom dialekte Ψάπφω,  bola starogrécka lyrická poetka. Ootvorila si školu, ktorá sa zaoberala výchovou mladých dievčat z vyššej spoločnosti. vzdelávala ich v speve, tanci, hudbe a poézii. Ako námety na jej l slúžili udalosti z každodenného života, ale tiež mýty, krásy prírody alebo spomienky. Napísala deväť kníh poézie, ktoré sa spomínajú v gréckych dokumentoch, , no zachovala sa len jediná kompletná óda („Modlitba k Afrodite“) a mnoho zlomkov z jej básní. Vo svojej dobe mala nesmiernu reputáciu, sám Platón ju označil za desiatu múzu. Jej dielo bolo  napodobňované (jej svadobné piesne, epithalamiá). Stala sa múzou i pre rímskych básnikov, námetom a múzou sa stala i pre umelcov v období romantizmu.

Žena u vremenu: Sapfo

Afrodita na skvelom tróne, večná

Úryvky:

Afrodita na skvelom tróne, večná,

úskočná ty Diova dcéra, prosím:

netrestaj mi bôľom a trápeniami

zjazvené srdce!

Prídi k mne, vyslyš ma, veď už neraz

počúvla si zďaleka moje prosby,

z otcovského domu si vystrojila

zlatý svoj hintov

a hneď prišla. Viezli ťa krásne vtáky,

prelietali nad čiernou zemou bleskom,

žiarivý vzduch víril im popri krídlach

uprostred neba.

Opäť celú ma ochromil Erós, tá

sladkotrpká, vždy víťazná obluda.

Lenže tebe som, Atthes, už odporná:

Andromede si vletela do pasce.

Mám ja veľmi peknú dcérku,

podobá sa zlatým kvetom,

postavu má ako prútik,

milovaná moja Kléis.

Ani za Lýdiu celú,

ani za pôvabný Lesbos

by som ju ja nečarala.

Nad zlato zlatejšia,

nad mlieko belšia,

nad vodu poddanejšia,

nad lýru zvučnejšia,

nad koňa pyšnejšia,

nad ruže nádhernejšia,

nad rúcho mäkšia,

nad poklad vzácnejšia....

U mňa prečasto krášlila

si si hlavičku vencami

z vonných fialiek, ruží a šafranu,

z nežných kvetov si vila aj

pestrofarebné girlandy,

čo ti zdobili hrdlo a prsíčka,

mnohé voňavky z byliniek,

drahé kráľovské oleje

si si vtierala každý deň do vlasov,

a keď potom si priľahla

ku mne na mäkkú postieľku,

ukájala si večný smäd po láske.

úryvok č.2

Nebuď vo svojej mysli až natoľko hlavatá!

Do vreckovky slzy stekajú...

... a na mňa si zabudla...

Adónis, beda!

- Kythéra, už ti umiera nežný

Adónis; čo si počneme, vrav!

- Trhajte svoje smútočné šaty,

bite sa, panny, do nahých pŕs!

<

       

Atthidě

Já jsem tě milovala dávno, Atthido.

Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,

když bylas malá; láska přišla však:

jak severáku van, jenž duby zachvěje,

když vpadne náhle do hor lesy pokrytých,

tak otřásl mou duší Erós, zuřivec,

syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor,

či spíše netvor, hrozný, stále vítězný…

Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným

se rozezpíval nocí - slavík lesbický -

a v bílé údy měkkým peplem halené,

se vtělovaly rytmy zpěvů panenských,

jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly,

my slavily jsme lásku Afrodítinu.

Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido!

Já milovala dávno krásnou duši tvou

i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů

se mísil do úderů mého barbita;

že jsi však tolik krásná, netušila jsem!

Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu,

žár pod koží se rozlil, potem zkalenou,

jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl,

mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic

a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal,

ni slovo nesplynulo na užaslé rty…

To byla krásná noc, má sladká Atthido,

když srpek Selénin se k lesům naklonil,

jak milence by hledal v sluji spícího,

a potom v dálce zašel, na svět padl stín

a nebe pokrylo se celé hvězdami …

(z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz)

Antikens Antikens litteratur 04 Sapfo och Ovidius