VLADIMIR  VYSOCKIJ

* 25. január 1938, Moskva – † 25. júl 1980, Moskva

Ruská bладимир Семёнович Высоцкий; bol sovietsky básnik, divadelný a filmový herec, pesničkár.. Po rozvode rodičov 2 roky s otcom, dôstojníkom z povolania, v Nemecku gitaru a začal spievať populárne pesničky a vymýšľal si vlastné. Prišiel do styku s alkoholom, čo ho prenasledovalo po celý život. Absolvoval divadelnú fakultu MChAT. V rokoch 1960 – 1964 pracoval v Moskovskom dramatickom divadle A.S. Puškina.. Za jeho prvú pieseň je považovaná skladba Tatuirovka (Tetovanie). Hudobná tvorba sa s herectvom stala hlavnou náplňou života. Skladal piesne k  filmom a začal hrať v divadle na Taganke, kde zotrval až do konca života. V júli 1967 sa zoznámil s francúzskou herečkou Marinou Vlady, ktorá sa stala jeho treťou manželkou. V roku 1968 adresoval list ÚV KSSZ, v ktorom odpovedal na kritiku piesní v oficiálnej štátnej tlači. Stvárnil hlavnú postavu v e divadelnej hry Hamlet. Viackrát sa zúčastnil turné v Bulharsku, Maďarsku, Juhoslávii, Francúzsku, Nemecku a Poľsku. Vystupoval i v USA, Kanade, na Tahiti a inde.. Alkoholizmus sa pokúšal prekonať užívaním morfia. Alkohol v spojení s drogou vyústili do tragického konca -  zomrel na zástavu srdca. Jeho pohreb sa konal  v období h OH v Moskve.. Počas priechodu pohrebného sprievodu ľudia zaplnili ulice mesta, ich počet sa odhaduje na desiatky tisíc. Celá cesta od divadla až po cintorín bola vystlaná kvetmi, ktoré pod kolesá autobusu s jeho truhlou hádzali jeho obdivovatelia. Patrí k najpopulárnejším a najtalentovanejším umelcom v novodobých dejinách Ruskej federácie a bývalého ZSSR. Uskutočnil vyše 1000 koncertov i. Bol autorom vyše 700 piesní a básní. Básnická tvorba predstavuje hlavne lyrickú poéziu, používal iróniu a sarkazmus. Najväčšiu popularitu získal zhudobnenými básňami a interpretovanými najmä v sprievode gitary.. V Česku a na Slovensku spievali niektoré jeho preložené piesne Jaromír Nohavica či Radůza. Prekladateľom a interpretom Vysockého piesní je v Česku Milan Dvořák. Na Slovensku prekladala jeho básne napr. Lýdia Vadkerti-Gavorníková. Počas obdobia prísnej cenzúry sa dotýkal mnohých tabuizovaných tém, kvôli čomu boli niektoré jeho piesne zakázané. 

Společné hroby

Kolik jen křížů by muselo být

tam, kde leží společné hroby,

kde u věčných ohňů jsou květy a klid

a v pláči tam nestojí vdovy.

Kde dávno se divoce vzpínala zem,

je žula jak odvěká skála.

Smrt společný osud tu určila všem,

když osudy živých si vzala.

Tam ve věčném ohni i ruský tank vzplál,

dál hoří tam krovy i kámen.

I Smolensk i Reichstag jsou plamen a žár,

i vojácké srdce tam plane.

U společných hrobů je vznešený klid,

vždyť vdovy tam nestojí v pláči.

Svůj vlastní kříž každý nemůže mít -

a cožpak to k útěše stačí?

Ten, který nevystřelil

Vemu to pěkně zkrátka,

ušetříme si čas:

Popravči četě ráno

dali mě napospas

A proč to všechno bylo,

proč jsem tam musel stát? -

Já to vím. Jenže těžko

dá se to vykládat.

Můj velitel mi málem milost dal,

jenomže fronta zkrátka není týl.

V té četě ale jeden zaváhal,

nevystřelil - a tak mě zachránil.

Život mě postrkoval

hladce i obrace.

Jednou jsem ke své rotě

sám vedl zajatce.

Práskl mi ale do bot.

Komisař mlčky stál

a pak u mého jména

čárku si udělal.

Vytáhl na mě celý tlustopis,

a jak ho četl - tak mi hlavu myl.

Jen jediný si tím vším nebyl jist.

Nevystřelil - a tím mě zachránil.

Jenom to trošku cvaklo,

jako když lupne led.

Salvou mě odpálili

někam na onen svět.

Pak ale slyším: "Žije!

No tak ho nechte žít!

Dvakrát střílet se nesmí -

dejte ho ošetřit!"

A doktor, touhle klikou udiven,

z těla mi tahal kulky, řezal, šil.

A v horečkách mě navštěvoval ten,

co nestřelil - a tím mě zachránil.

Z ran jsem se vylizoval

a nepospíchal jsem.

Špitál mě obklopoval

úctou a úžasem.

Ženské kroužily kolem

jak hejno volavek:

"Nedorazili tě, hochu,

tak si vem klidně lék!"

Na Krym jsem poslal svoje příděly -

náš pluk tam právě v oné době byl.

Chtěl jsem se o vše dobře rozdělit -

snad víte s kým! S tím, co mě zachránil.

Fasoval jsem dost čaje,

mohl se s líhem pít.

Zubatá prošla kolem -

a já měl vlastně klid.

Jenže mi řekli:" Hochu,

koukej jít bojovat!

Nedorazili tě - snaž se

a každý bude rád."

Já bych byl rád. Jenže jsem brečel v trávě

a jako štěně bezmocné jsem vyl.

Německý snajper dorazil mě hravě:

zastřelil toho, co mě zachránil.

Otáčíme zemí

Jiným směrem jsme začali roztáčet svět

v ústupu z pohraničí,

jenže velitel rázně nás obrázil zpět -

z plání Uralu náhle se vztyčil.

Potom již přišel den - a s ním rozhlas: Vpřed jít!

Otevřít cestu všem ke svobodě!

Slunce se muselo na nebi zastavit,

změnit směr, nezhasnout na Východě.

Jdeme Zemí a moc dobře víme

že nás nečeká kvetoucí ráj.

Bagančaty svět roztáčíme

o kus dál, o kus dál.

Vichr z Východu po polích chuchvalce hnal,

k horám stáda se choulí.

Osou zemskou jsme pohnuli - a jdeme dál -

přece kdykoliv znovu hnem zeměkoulí!

Proto s obavou nehleďte dnes za sluncem,

že snad na nebi jinde si stojí!

Není to soudný den! To se otáčí Zem,

jak se zachtělo všem rotám v boji.

Lezem hlínou a v očích vztek máme,

všude kamení, bláto a kal.

Svými koleny zem odstrkáme

o kus dál, o kus dál.

Ještě nikdo se nevzdal a nemůže vzdát,

kdo jde společně s námi.

Mrtví dokáží pro živé štít udělat -

a tak ochrání nás před střelami.

Hloupé olovo vysává životy z těl,

střely do hrudi, do zad se vpily.

Kdosi střílnu svým tělem teď umlčet chtěl -

Zemi zastavil na malou chvíli.

Nohy za sebou rvi kalužemi!

Ještě lokty si pomoci smíš!

A teď strkej i se mnou Zemi

o kus blíž, o kus blíž!

Kdosi náhle pak povstal a s povzdechem pad,

jak když střele se klaní.

Avšak náš celý pluk leze dál na Západ,

aby Východ měl čas na svítání.

Teď už číší z nás bažiny, ryjem zem,

avšak úlevy nejsou tu žádné.

Teď už všechno je v pořádku i se sluncem,

Když my na Západ, na Západ táhnem ...

Rukama, nohama táhni Zemi! 

Ještě zuby si pomoci smíš!

Zemi potáhnem dál kalužemi

o kus blíž, o kus blíž!

Hvězdy

V paměti mám ten ukrutný boj -

smrt brala všechno kolem.

Tichounce zářil hvězdnatý roj

nad bitevním polem.

Padala hvězda - a já jsem si přál,

abych to všechno přežil.

Té hloupé hvězdě jsem důvěru dal,

chtěl jsem jí věřit.

Už jsem si myslel, že smůla je pryč -

dál mě ponese země!

Proradná hvězda však spadla jak míč

zrovinka ke mně.

Rozkaz je rozkaz. Tak hajte svou čest!

Nešetřte patronami!

Na vlastní výložky několik hvězd

dáte si sami.

Na nebi hvězd je jak v rybníce ryb

pro víc jak tisíc přání.

Než hloupá smrt by mi slušelo líp

vyznamenání.

A hvězdu bych svému synovi dal,

měl by ji k hraní.

Oblohou hvězda pluje si dál -

kam, nemám zdání.

Nevrátil se z boje

To se ak jenom zdá, že je vše jak má být,

stejné nebe a vzduch, vůní sladký,

stejný les, stejná stráň, nad vodou stejný klid,

jenom on nepřišel z boje zpátky.

Jakpak teď vědět mám, kdo z nás dvou pravdu měl,

skončily spory a věčné hádky,

zrovna teď bych mu rád povědět něco chtěl,

on se však nevrátil z boje zpátky.

Ke zpěvu neměl hlas, neuměl držet takt,

v dopisech uměl číst mezi řádky ...

Často mě budíval, se sluncem chtěl vždy vstát,

včera však nepřišel z boje zpátky.

Jaro se vrátilo z dlouhého zajetí,

se svými krásnými sny i zmatky.

Spletu se:" Zapal mi!" - Ticho je vzápětí ...

Včera se nevrátil z boje zpátky.

Naši mrtví tu jsou, neodejdou od nás,

naši padlí jsou stráž v téhle válce ...

Jako v hladině vod září sluneční jas

na stromech modravých v tiché dálce.

Zemljanku příliš teď prostornou mám,

přebývá mi i čas - ač byl krátký.

Všechno teď mám jen já - a tak si říkám sám:

to snad já nepřišel z boje zpátky ...