WILLIAM SHAKESPEARE

* apríl 1564; pokrstený 26. apríla 1564, Stratford-upon-Avon – † 23. apríl 1616, Stratford-upon-Avon

Významný anglický spisovateľ, dramatik a herec. Narodil sa ako tretie z ôsmich detí a najstarší preživší syn. Ako osemnásťročný sa oženil s Anne Hathwayovou. V roku 1583 sa narodila dcéra Susanna a v roku 1585 prišli na svet dvojčatá Hamnet a Judith. Stal sa členom jednej z dvoch najznámejších divadelných skupín v Londýne, a populárnym autorom dramatických textov. Zachovalo sa 18 divadelných hier, no Shakespeare ani jednu z nich neautorizoval. Dnešné súborné vydania jeho hier obsahujú 37 až 39 dramatických textov. Okrem toho sa venoval písaniu poém a sonetov. Sonety sú čiastočne adresované tajomnej žene, tzv. čiernej dáme a čiastočne neznámemu mužovi.. Zomrel vo veku 52 rokov. Jeho kolegovia herci a dramatici z Londýna sedem rokov po jeho smrti publikovali vyše 900-stranové súborné vydanie jeho hier (36 hier) a neskorší vydavatelia do tzv. shakespearovského kánonu pridali ešte jednu, resp. tri ďalšie hry. Shakespeare je pochovaný pred oltárom kostola Holy Trinity Church v mestečku Stratford-upon-Avon. Na stene neďaleko Shakespearovho hrobu je umiestnená jeho busta.

Vraví sa, že Shakespeare si sám napísal i epitaf na svoj pomník:

"Drahý priateľu, pre Kristove rany, nevykop

nikdy piesok, ktorý skrýva tento hrob.

Kto tento hrob zachová, nech Boh ho omilostí,

a nech je preklínaný, kto pohne moje kosti."

SONETY

Sonet 66 

Ustatý všetkým chcem len smrť! Chcem oddych!

Nech u dvier žobrať nevidím viac česť

a niktošov na recepcie chodiť

a čistotu, čo musí bahnom prejsť,

a metále, čo pripnú hlupákom,

a pannu, ktorú znásilňuje prasa,

a bezprávie, čo šliape na zákon,

a moc, čo nad bezbranným vypína sa,

a umelca, čo slúži despotu,

a tupca, čo vždy múdrych poučí,

a prostú pravdu bitú za prostotu

a zlo, čo dobro drží v područí!

Ustatý všetkým rád to opustím –

len teba nerád zanechám tu s tým.

Sonet 99 

Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:

,, Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech, 

ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně 

rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech, 

sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!"

Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně, 

majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas; 

a růže na trní se chvěly ulekaně,

ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas: třetí, 

jež nebyla červená ani bílá

a kradla od obou, loupila u tvé vůně:

ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně. 

Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech 

u tebe ukradly buď barvu nebo dech.

Shakespeare - Sonety I., II. (recituje Lubo Roman)

Sonet 107 

Ani mé obavy, ani ty předpovědi širého světa, 

jenž o příštích věcech sní,

nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí

jak na věc propadlou jistému zničení.

Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu, 

a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím, 

co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,

mír kyne věčnými snítkami příštím dním. 

V krůpějích balzámu, kterým je tato doba, 

má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná: 

jen tupý, němý dav zasáhne její zloba, 

zatímco mně můj verš na věky život dá.

A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine, 

zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.

Sonet 108

Do akých bájnych predstáv, kam to na Nebesá

Príroda siahla, aby z tisícerých vnád

tej krásnej tváre mohla sa pochvastať

tu dolu, že tam hore božskou mocou skvie sa?

Ktoráže vodná nymfa, ktorá víla lesa

môže tak jemne Vánkom zlatých vlasov viať?

Kde očarí ťa toľká cnosť už na pohľad?

Aj moja Smrť tu pri nej porazená klesá.

Kto nevidel jej oči, v ktorých najsladšie je

ich žmurkanie a v ktorých štipky falše niet,

ten za anjelskou krásou blúdi bez nádeje.

Kto nečul sladký žblnkot omamných jej viet,

keď sladko vzdychá a keď presladko sa smeje,

ten nevie, ako v Láske s liekom splýva jed. 

Sonet 121 

Je lepší špatný být nežli se špatným zdát, 

má-li být nevinný obžalováván z viny

a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát

ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.

Proč má mi druhý v svých necudných pohledech 

naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,

a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh, 

který má za špatnost i to, co já zvu ctností?

Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne

ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny: 

já se smím napřímit, zatímco oni ne,

jejich duch nemůže odsuzovat mé činy! 

Leda by tvrdili o světě veškerém,

že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.

Sonet 153 

Kupido odložil svou pochodeň a spal: 

a když to uviděl Dianin doprovod, 

jedna z děv hodila ten srdceryvný pal

do blízké studánky čistých a chladných vod.

A z toho svatého ohně ten pramen má 

svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech: 

tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá

s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech.

Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil 

v očích mé paní a na mně ji zkusil hned:

já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil 

sem k tomu pramenu, host plný slz a běd,

leč marně: pro mne je lékem jen jeden pramen